Ukážeme vám osobní příběhy dětí a mladých lidí, kterým do života vstoupil úraz spojený s popálením. Připomenou, jak snadné je popálit se a jak málo stačí, aby se vám nebo vašim blízkým život dramaticky změnil. Zároveň ukáží sílu vůle popálených i lidí kolem nich.
Nepřenositelná zkušenost
U stolečku v dětské herně popáleninového centra v Brně sedí dvě maminky. První, kterou sem nedávno přivezli s popáleným chlapečkem, s rameny schoulenými tiše pláče. Druhá rozhodným hlasem říká: „Nesmíte to poslouchat! Nikdo, kdo nebyl ve stejné situaci, nemůže říct, co by v ní udělal líp…“
Přes den už nežehlím
Bylo toho nad hlavu. Tři děti, nejstarší byly čtyři roky a nejmladší rok, a kupy prádla, kam se člověk podíval. Klára by ráda vyžehlila celou tu kalamitu večer v klidu, až by děti spaly, ale už teď padala únavou. Obrnila se tedy nábytkem, aby byli malí průzkumníci v bezpečí, a pustila se do práce hned. Když vypnula žehličku, lehce rozhrnula barikádu z nábytku. Tu sukni si rovnou uklidí, věci dětí jdou do jiné skříně a je jich nesrovnatelně víc.
Dcerko, promiň
Byla to od začátku dost náročná dovolená. Dva dny vrchovinského vzduchu, v náručí pořízka a v nohách pár kopců. Lída večer po návratu z túry padla na postel a zavřela oči. Střídání směn u malého, přebírá ho babička. Chvíle slastného odpočinku…
Jdu se z toho vyspat
„Počkejte, přece to nebudeme obcházet!“ ozvalo se z pětičlenného hloučku studentů poté, co od peronu odjížděl vlak z Tišnova, ze kterého právě vystoupili. Někteří už měli za sebou odpolední fotbal, všichni notně upito a před sebou skvělou oslavu. Kdo by se v takové náladě trmácel kuřimským nádražím dolů dvěma podchody, když přejít koleje zabere jen chviličku…? Rozjařená skupinka nechala přejet vlak a vydala se přes kolejiště.
Měla to být hezká sobota
Byla pohádková zima a sníh lákal ven. Statečně se držel i sněhulák, kterého rodina na zahradě společně postavila už o Vánocích a který, i když už zrovna ve formě nebyl, pořád ještě stál. Když se k večeru táta s dětmi vrátil domů, byla už tma. Rozesmátí a s rudými tvářemi přinesli do domu závan ledového vzduchu, ale krb už lákal k oddechu, stačilo jen škrtnout. Jarka zatím vysvobodila desetiměsíční Haničku z kombinézky a malá čertice, která už obcházela nábytek, začala svůj průzkum. Večerní pohoda trvala jen pár chvil, když Jarka za zády uslyšela křik. Jako by vzduch prořízl nůž.
Děravé hnízdo
„Kde to jsme? Nejedeme zpátky na Brno?“ podivila se Andrea, když je objížďka přivedla na tu samou silnici, po které před chvílí jeli opačným směrem. „Třeba je to znamení, že tam nemáme jezdit.“ zavtipkovala Kateřina na sedadle spolujezdce. Ale jeli zahájit prázdniny na chatu Katčiných rodičů a všech pět dětí už se těšilo. Při nejbližší příležitosti se tedy vrátili do protisměru a nakonec na chatu přece jen dorazili.
Kudy vede cesta
„Něco nám přečti,“ řekla Petra, když viděla, že dcerka nepřestane poskakovat, aby si upoutala pozornost, dokud něco neprovede. Vendulka otevřela knížku a začala ukazovat. „Columna vertebralis.“ Páteř. Byla to ilustrovaná kniha anatomie. Pětiletá slečna měla jasno v tom, co bude v životě dělat. „Kdo ví, kdo z těch doktorů, kterým prošla rukama, v ní tenhle zájem zasel…,“ zamyslela se Petra a ve vzpomínkách byla znovu za prosklenou stěnou brněnské JIPky a dívala se na svoje dítě, jak bojuje o život. Jsou to už čtyři roky, ale pořád ještě jí ty vzpomínky stahují žaludek.
Hra, ve které se nevyhrává
Byl začátek května, doba, kdy slunce už hřeje, ale ještě nepálí, a kdy je škoda, aby kluci v plném rozpuku puberty trčeli doma. Vojta se třemi stejně starými spolužáky měl jasno. Hned po škole budou pokračovat v experimentech.
Neuhlídaná vteřina
Monika seděla v sanitce, která se sirénou projížděla semafor na červenou, a naproti ní na lehátku ležela její dvouletá dcerka utlumená farmaky. Její dvojče bylo teď někde podobně malátné ve vrtulníku na stejné cestě do Brna. Pomalu jí celá ta hrůza začínala docházet. Jak se to vůbec mohlo stát? A proč holky? Proč ne ona? Byla přece nejblíž.
I tak se budí princezny
Bylo krátce před Dušičkami a Blanka přišla ze školy dřív. Nikdo nebyl doma. Táta byl v nemocnici, máma v práci, malý bráška ve školce a babička pracovala v boudě na zahradě. Malá prvňačka hodila tašku do kouta a sedla si k televizi. Zasněná princezna tam zrovna procházela zámeckými chodbami, vlečka za ní kopírovala povrch schodiště a světlo svíčky vytahovalo ze tmy nejbližší okolí. Blanka seděla jako očarovaná. Kdyby tak ona mohla chodit takhle po chodbách…
