„Něco nám přečti,“ řekla Petra, když viděla, že dcerka nepřestane poskakovat, aby si upoutala pozornost, dokud něco neprovede. Vendulka otevřela knížku a začala ukazovat. „Columna vertebralis.“ Páteř. Byla to ilustrovaná kniha anatomie. Pětiletá slečna měla jasno v tom, co bude v životě dělat. „Kdo ví, kdo z těch doktorů, kterým prošla rukama, v ní tenhle zájem zasel…,“ zamyslela se Petra a ve vzpomínkách byla znovu za prosklenou stěnou brněnské JIPky a dívala se na svoje dítě, jak bojuje o život. Jsou to už čtyři roky, ale pořád ještě jí ty vzpomínky stahují žaludek.

Byli tehdy u babičky na prázdninách. Den byl teplý, ale na koupání to nebylo. Možná zítra. Petřina máma si zrovna vařila kafe, když se dítě vydalo na průzkum. Chtělo tu kulatou krabičku, kterou máma při vaření hodila do koše. Jenže Petra Vendulce otevřenou konzervu jako hračku rozhodně povolit nehodlala. Sama se o ni řízla. Rezolutně odtáhla dítko od koše a ve chvíli, kdy se snažila koš nepřístupně zavřít, se to stalo. V těch následujících dvou vteřinách se střetly okolnosti, které změnily život celé rodině. Babička zalila v hrnku na stole kafe a otočila se s konvicí, aby ji postavila na linku až ke zdi. Opatrnosti není nikdy dost. Vzdor v dítěti vyvolal vlnu vzteklého křiku a ve chvíli, kdy babička pokládala konvici, se ohnalo po hrnku.

Jak se jí to podařilo, nikdo neví. Na místo, kde tehdy stál hrnek, nedosáhla Vendulka ještě dva roky potom. Dál jsou Petřiny vzpomínky jako zpomalený film. Horká káva, jak teče malé po obličeji, krku a hrudníku, její pláč, kůže v cárech a bílé skvrny pod ní, zděšená babička, kterou z toho všeho stačila Petra obvinit, i horečná snaha sundat z dítěte oblečení a chladit a chladit…

O dva týdny později stála za sklem a hleděla na malé tělíčko, celé zafačované a napojené na hadičky. Nehýbalo se. Její dítě, které nevydrželo chvíli v klidu, tam leželo jako hadrová panenka. Lékaři se rozhodli, že první nezbytné transplantace provedou bez toho, že by ji z umělého spánku budili. Co bude dál? Bude žít?

Jsou to dva týdny, co sem Petra jezdí den co den dívat se na malou. Nemůže jíst, nemůže spát, nejistota je ochromující. Ty dvě vteřiny a celá ta věčnost potom se jí před očima objeví pokaždé, když je zavře. Udělali hodně chyb. Kdyby hned zavolali na tísňovou linku, vrtulník by ji asi rovnou vezl do Brna. Ale oni zavolali sestřičku ze střediska od sklářů, kde před lety bez jizev vyléčili z popálenin i Petru. Sestřička přijela na kole. Pak je soused zavezl do okresní nemocnice. A odtamtud teprve vrtulníkem do Brna. Drahocenný čas. I síly, protože tam s nimi personál zacházel jako se zločinci. Celou dobu vypisovala papíry, a když kolem ní projížděli s vozíkem, na kterém ležela Vendulka s trubičkou v krku, jen jí vrazili do rukou balíček s jejím oblečením. „Pak si do Brna zavolejte!“

Babičce se Petra omluvila. Nikdo za to nemohl. Malou hlídali jako ostříži, a stejně neuhlídali. Možná se to mělo stát. Tu první bezesnou noc ve zprávách říkali, že se nedaleko při koupání utopil chlapeček. Oni už se koupat nešli. Možná ty jizvy malou zachránily od něčeho ještě horšího.

A možná pak jedna doktorka, která by se bez cesty vedoucí k jizvám doktorkou nikdy nestala, zachrání něčí dítě. Kdo může říct, že ta cesta neměla vést právě tudy?