Život Blanky Vojáčkové (34 let poznamenala nehoda, která se stala před 28 lety. Utrpěla popáleniny na více než 60 procentech těla.

Coby šestiletá holčička si hrála na princeznu, oblékla krásné šaty a zapálila svíčku, kterou položila na parapet. Jenže neštěstí na sebe nenechalo dlouho čekat. Záclona začala hořet a od ní chytly také Blančiny princeznovské šaty. Dnes po téměř třiceti letech je dvojnásobnou maminkou a také sebevědomou ženou, kterou jizvy na těle nezlomily, ale naopak posílily. 

Blanka pracovala v leteckém průmyslu, kde montovala části motoru do letadel. Nyní je však na rodičovské dovolené se dvěma dětmi, synem Maxmiliánem (3 roky) a roční dcerkou Amálií. S partnerem a dětmi žijí v rodinném domě na Olomoucku. 

Blanka byla doma s babičkou, která zrovna pracovala v zahradním domku. Sledovala svou oblíbenou pohádku, ve které měla princezna krásné šaty a také svícen. Chtěla vypadat jako ona.
A tak se převlékla do šatů a vzala svíčku. 

„Měla jsem krásné princeznovské šaty ze sekáče. Bohužel se jednalo o velmi hořlavý materiál. Vzpomínám si, jak jsem zapálila svíčku a položila ji na parapet. Šel kolem zrovna spolužák,
tak jsem mu zamávala. Najednou záclona začala hořet a během chvíle byly v plamenech i moje šaty,“ vzpomíná.

Snažila se šaty uhasit, ale nešlo to zastavit. Naštěstí ji napadlo vlézt si do vany, kde si sundala oblečení a pustila na sebe studenou vodu. Byla v šoku a nepociťovala bolest. Běžela
za babičkou, aby jí řekla, že zapálila pokojíček. Měla ohořelé vlasy
i obličej. Babička ji odvedla domů a zavolala sanitku. Vzápětí přiletěl i vrtulník. „Pamatuji si, že mi něco píchli do krku a upadla jsem do kómatu,“ pokračuje ve vyprávění. 

Měsíc byla v kómatu a další měsíc v umělém spánku. Popáleniny na více jak 60 procentech těla. Podstoupila nespočet operací.
Po probuzení z umělého spánku se znovu učila chodit, jíst
a vlastně téměř vše od začátku. První třídu musela opakovat s individuální výukou, a i v dalších ročnících často chyběla. V nemocnici strávila mnoho času. Rekonvalescence byla dlouhá, náročná a bolestivá. 

V průběhu let musela podstupovat několik operací. „Na mém těle bylo pořád co opravovat, natahovat a operovat. Až ve svých
21 letech jsem si řekla dost. Už takhle žít nechci a chci si život užívat. Takže jsem další zákroky odmítla a domluvili jsme se,
že přijdu jen tehdy, pokud by se vyskytl nějaký problém s jizvami.“ 

Blanka má nejvíce zasažený předek těla – hrudník. Nemá prsa, dále pak celé břicho až na stehna, obě ruce a přišla o levý malíček. „Jako dítě jsem to psychicky snášela dobře. Měla jsem obrovskou vůli vrátit se do života. Vše mi došlo až ve škole, když si na mě děti ukazovaly. Ale vysvětlila jsem jim, co se stalo a pak už to šlo,“ říká. 

Horší to bylo ve chvíli, kdy přestoupila na jinou školu na druhý stupeň. Tam už chodily děti z jiných vesnic, které neznaly její příběh. „Vyslechla jsem si různé nadávky a posměšky. Naštěstí po dvou letech jsem přestoupila na jinou školu a tam už to bylo lepší,“ pokračuje. 

V sedmnácti letech prožila první velkou lásku a žila život jako její vrstevníci. Jen s tím rozdílem, že musela často na různé operační zákroky. „Mrzelo mě hlavně to, že nemám prsa. Věděla jsem, že jednou budu chtít děti, a že je nebudu moci kojit. Když mě mé jizvy omezovaly, tak jsem to řešila pohybem. Běhala jsem, cvičila jógu, hodně se hýbala a protahovala,“ popisuje. 

Blanka dlouho nevěděla, jestli jí břicho dovolí děti donosit. Nakonec vše dobře dopadlo a dnes je maminkou tříletého Maxíka a roční Amálky. 

Na první těhotenství vzpomíná moc ráda. Vše probíhalo, jak mělo. O jizvy na bříšku pečovala podobně jako ostatní budoucí maminky, které se snaží předejít striím. Maxíka porodila přirozeně tři dny před termínem bez poranění a jak sama říká, byl to krásný porod. 

Jizvy se nijak nezměnily, v těhotenství byly hodně napnuté a po porodu se celkem rychle vrátily do původního stavu. „Jsou pořád stejně krásné, jako byly předtím. U druhého těhotenství to bylo stejné a porod ještě lepší,“ vypráví s nadšením Blanka.

Své tělo vnímá jako něco úžasného. Dokázalo vše možné i nemožné. „Popáleniny nejsou to, co by nás mělo omezovat. Ba naopak nás mohou udělat silnějšími. Cítím se jako velmi silná, sebevědomá žena. Sebevědomí se dle mého nebuduje na základě tvarů, nebo jizev těla, ale na tom, co nosíme ve své hlavě a jestli si sebe, dokážeme vážit.“

A jak přistupuje k dětem v souvislosti z obav z popálenin? „Jsem opatrnější, protože z nemocnice vím, co dokáže horký čaj nebo polévka. Myslím si, že dokážu předvídat možné nebezpečí. Nemám strach z ohně, mám ho vlastně ráda.  A co se má stát se stejně stane,“ uzavírá. 

Prevence na prvním místě

Dlouhodobým cílem preventivních a osvětových aktivit pacientské organizace Popálky je šířit informace o rizicích popálenin a také seznámit veřejnost s následky, které po popáleninách vznikají a jsou doživotní. Ne vždy lze popálení zabránit, je ale důležité udělat vše pro zmírnění rizik těchto úrazů, které jsou velmi bolestivé, léčba je zdlouhavá a zůstávají po nich jizvy na těle i na duši. 

Preventivní programy Popálek se tak zaměřují i na ty nejmenší děti v mateřských školkách. Zkušený lektor prostřednictvím maňáska seznámí děti s rizikovými situacemi, které mohou vést k popálení. Zároveň jim ukáže možnosti první pomoci a také jaké následky popáleninové úrazy mají. Je totiž nesmírně důležité informovat děti od útlého věku. 

Preventivní programy pak probíhají také na základních školách formou komunikativního kruhu s prvky zážitkové pedagogiky. Žáci se tak aktivně zapojují do problematiky následků úrazu a zamýšlí se nad jeho závažností.

Nabídka preventivních programů: ZDE

Autorka článku:
Článek napsala Martina Malá pro organizaci Popálky o.p.s.