Klára Hintenausová (23 let) se narodila o měsíc dříve. Po porodu musela na nějaký čas do inkubátoru. Nikoho by ani ve snu nenapadlo, že inkubátor začne hořet.

Klára si ponese následky po celý život. Ne však z předčasného porodu, nýbrž právě z této nešťastné nehody. Přestože tamní personál tehdy zareagoval rychle, utrpěla popáleniny 2. a 3. stupně na třiceti procentech těla. Dnes Klára pracuje v pražském IKEMU jako všeobecná sestra. 

Kláro, Váš příchod na svět nebyl jednoduchý, narodila jste se předčasně. Aby toho nebylo málo, inkubátor, ve kterém jste jako miminko ležela, začal hořet. Co se tehdy před třiadvaceti lety stalo?

Narodila jsem se o měsíc dříve s porodní váhou 2 800 gramů ve čtvrtek ve 23:32. V pondělí kolem jedné hodiny v noci začal hořet inkubátor, ve kterém jsem ležela. Stalo se to tedy asi 73 hodin po mém narození. Příčinou bylo, že sestra neměla antistatickou obuv a kvůli statické energii a souhře nešťastných náhod došlo ke vznícení z důvodu vysoké koncentrace kyslíku v prostoru inkubátoru. Sestra mě naštěstí ihned vytáhla, ale i přesto jsem utrpěla popáleniny 2. až 3. stupně na více než třiceti procentech povrchu těla. 

To zní hrozivě. Jak jste na tom tehdy byla?

Můj stav byl kritický. Lékaři tehdy neměli žádné zkušenosti s léčbou popálenin u tak malého, a ještě nedonošeného dítěte. Oheň nejvíce zasáhl záda, levou horní a dolní končetinu. Hlavu jsem popálenou naštěstí neměla, protože jsem měla ruce u hlavy, které ji před ohněm ochránily. Většina popálených ploch musela být léčena autotransplantací. Vzhledem k tomu, že moje tělo má obrovskou schopnost hojení, jsem v první fázi léčby v nemocnici ležela pouze něco málo přes měsíc.

Zůstaly Vám na těle nějaké viditelné jizvy?

Ano, na těle mi zůstalo mnoho jizev, které byly pravidelně plasticky operovány pro lepší vzhled a zvýšení funkčnosti kůže. Díky hluboké popálenině mi lékaři museli amputovat malíček na levé ruce. Mám zde také zdeformované nehty. Největší jizva mi zůstala na zádech. Táhne se přes celý bok a pruh zad. Naštěstí díky plastickým operacím je dnes jizva mnohem menší oproti původní velikosti.  

Jak jste se s těmito jizvami naučila žít, přijmout je?

Určitou výhodou je, že jsem svoje tělo znala po celý život pouze s jizvami. Tudíž jsem je považovala jako svoji součást, která nikdy úplně nezmizí a nemusela jsem se s nimi tolik sžívat, jako kdybych byla popálená v pozdějším věku.

Máte strach z ohně nebo myslíte si, že jste na sebe celkově opatrnější?

Ohně jsem se nikdy úplně nebála, pouze mám respekt z velkých ohňů. Jediné, čeho se v životě opravdu děsím je, že až jednou porodím miminko, tak bude muset být v inkubátoru. Ale vzhledem k tomu že na praxi jsem po mnoha dnech zvládla do inkubátoru dát ruce, tak bych i toto musela nějak zvládnout. Rozhodně na sebe nejsem díky popálenině opatrnější. Pouze když jsem byla mladší, tak se o mě naši více báli. 

Jak jste se dokázala vyrovnat s tím, co se Vám stalo. Sice si nic nepamatujete, ale znáte příběh z vyprávění Vašich rodičů, pro které to muselo být tehdy nesmírně těžké. 

V průběhu života jsem měla mnoho momentů, kdy jsem popáleniny nesnášela a říkala si proč zrovna já. V životě byly také chvíle, kdy jsem chtěla jít na regresní terapii, abych zjistila, jak to tenkrát bylo doopravdy, protože pravdu ví asi jenom přímí účastníci. Avšak popáleniny beru jako fakt a postup k tomu, abych byla silnější člověk, který toho hodně vydrží. 

Neumím si vůbec představit, co v době mého úrazu museli prožívat moji rodiče a moji starší sourozenci. Tenkrát se ale nesložili, protože věděli, že musejí fungovat a toto hrozné období nějak přežili.

Vy sama dnes pracujete jako zdravotní sestra. Co Vás vedlo k výběru tohoto povolání?

Svoje povolání všeobecné sestry jsem si vybrala asi z nějaké potřeby vrátit společnosti tu péči, kterou jsem během života dostala a asi i trochu z trucu vůči rodičům. Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala a jsem ráda za to, co dělám.

Kdy jste objevila Popálky a jak Vám tato organizace pomohla?

Když mi bylo devět měsíců, rodiče se stali členy tehdejšího Sdružení na pomoc popáleným dětem. Členem této organizace byla i zakladatelka Popálek, Jana Lacinová, tehdy ještě Pospíšilová. Ta Popálky založila až v roce 2013, tudíž jsem je znala od jejich úplných začátků. Organizace mi pomáhala poznat lidi se stejným handicapem, našla jsem zde spoustu fajn lidí. 

Je podle Vás důležité šířit osvětu o rizicích popálenin a také o tom, jak poskytnou první pomoc?

Popálkám velice fandím a vím, jak je důležité šířit prevenci mezi veřejností. Protože, když už se úraz stane, tak by měl člověk vědět, jak má v dané situaci postupovat. 

Zapojila jste se také do akce Tělo s příběhem k připravované výstavě. Co Vás k tomu vedlo?

Do akce Tělo s příběhem jsem se zapojila pro zvýšení povědomí o popáleninách a i proto, že jizvy nelze z kůže vymazat. Zároveň se mi moc líbí myšlenka celého projektu.

Jste v kontaktu s dalšími lidmi, kteří měli podobný úraz jako Vy? Je pro vás důležité svůj příběh sdílet s ostatními?

Díky Popálkám jsem v kontaktu s lidmi s podobným úrazem. Také jsem dříve jezdila
na tábor pro popálené. Myslím si, že to že může člověk příběh sdílet i jemu samotnému pomáhá se s ním lépe vyrovnat.

Co si obecně myslíte o tom, jak společnost vnímá lidi, kteří se nějak odlišují? Měli by lidé být více tolerantní?

Myslím si, že společnost je již více tolerantní vůči lidem s odlišnostmi. Avšak to, že jsou lidé různí, by měli rodiče vysvětlovat již malým dětem a učit je, že nejsou díky jinakosti méněcenní.

Co Vás baví, jaké máte koníčky a vize do budoucna?

Ráda jezdím na kole a bruslích, mám ráda zvířata. Do budoucna bych ráda dokončila magisterské studium a nadále pracovala ve zdravotnictví, také bych chtěla učit na střední zdravotnické škole.

Autorka článku:
Článek napsala Martina Malá pro organizaci Popálky o.p.s.