Adéla Kučerová je velmi ambiciózní mladá žena, která má mnoho snů a koníčků. Její život však poznamenala nehoda, kdy se popálila jako batole.

Svrhla na sebe rozpálený fritovací hrnec. Následky byly velmi vážné a Adéle zůstaly jizvy, které ji provází po celý život. Prožila si období, kdy se za ně styděla, dnes se však cítí vyrovnaně. Hodně jí pomohlo sdílení svého příběhu s lidmi, kteří si prošli něčím podobným.

Dvacetiletá Adéla Kučerová pochází z jižní Moravy a v současné době bydlí u Brna. Jejím snem je stát se lékařkou, a proto letos nastupuje na lékařskou fakultu, obor všeobecné lékařství. Velmi ráda cestuje, čte, hraje na klavír, sportuje a také si přivydělává jako průvodkyně na hradě a doučuje studenty k přijímacím zkouškám na střední školy a k maturitě.

Adéla je velmi ambiciózní dívka, která však v dětství prožila velmi vážný úraz. „Když mi bylo přibližně 20 měsíců, pomáhala jsem mamce v kuchyni s uklízením příborů z myčky, která nebyla zabudovaná. Na myčce byl postavený fritovací hrnec, v němž mamka smažila jídlo k večeři. V nestřežený okamžik jsem si stoupla na dvířka myčky tak, že jsem ji převážila, a tím jsem na sebe převrhla horký fritovací olej,“ popisuje Adéla nešťastnou událost, na kterou si ona sama pochopitelně nepamatuje.

Adéla měla popáleniny druhého a třetího stupně na 25 % povrchu těla. Její stav byl opravdu vážný, jak se později dozvěděla. Několik týdnů bojovala o život, lékaři ji dokonce museli resuscitovat. Následovalo nespočet operací a zpočátku i transplantace kůže. „Později jsem ještě prodělala rekonstrukční operace. Celkově jsem jich absolvovala desítky. Ta poslední proběhla na podzim roku 2022, když mi bylo 18 let,“ vysvětluje Adéla, které zůstaly jizvy na hlavě, ve vlasové části a na zádech.

Vyrovnat se s jizvami pro ni vůbec nebylo jednoduché, především v období puberty. „Nejprve nešlo ani tak o jizvy, jako spíše o to, že jsem kvůli úrazu přišla o většinu svých vlasů a toho si samozřejmě všímaly děti jakéhokoliv věku. Později jsem ale bojovala i s jizvami, hlavně v létě kvůli plavkám,“ přiznává Adéla. Měla však štěstí, protože potkala mnoho úžasných a podporujících lidí s podobnými osudy.

„Pomohlo mi vědomí, že nejsem jediná, komu se něco takového stalo, a že se nemám za co stydět. Tuhle mou druhou rodinu mi dala jedna sestřička z vinohradské nemocnice – zakladatelka organizace Bolíto, která pomáhá popáleným dětem. Jsem jí velmi vděčná a díky ní a svým přátelům z této organizace jsem se s tím vším vyrovnala a přijala jsem to, jaká jsem a jak vypadám,“ pokračuje ve svém vyprávění.

Adéla dodává, že ačkoliv strach z ohně ani vařící vody nemá, pociťuje k tomu určitý respekt, protože si uvědomuje, co vše se může stát. „Nicméně je pravda, že od fritovacího hrnce si dodnes udržuji odstup a já osobně ho vůbec nepoužívám,“ říká.

Adéla se stala jednou z dobrovolnic pacientské organizace Popálky. Vedlo ji k tomu vědomí, že popáleniny jsou jedním z velmi častých úrazů jak u dospělých, tak i u dětí, a mnoho lidí neví, co vše může být nebezpečné či jak se zachovat, pokud k takovému úrazu dojde. „Proto se snažím, aby se o tomto tématu více mluvilo mezi lidmi, protože velké části popálenin lze předejít. A také je potřeba vědět, co dělat, pokud k úrazu dojde. V naší společnosti stále koluje mnoho mýtů o první pomoci. Ale samozřejmě stále říkám, že nejlepší je, pokud k popáleninám vůbec nedojde,“ dodává.

Poukazuje na to, že pro ni samotnou bylo a je velmi důležité mít možnost sdílet toto téma s ostatními lidmi, kteří si tím prošli také. „Dali mi pocit, že nejsem divná nebo ošklivá, ale že jsem stejná jako ostatní.“ Adéla se také zamýšlí nad tím, že dnes je vlastně ráda, že k jejímu úrazu došlo, protože jí to do života přineslo mnoho úžasných a inspirujících lidí, které by jinak nepoznala. Jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. „Úrazem život rozhodně nekončí,“ říká Adéla, která v minulosti absolvovala různé pobytové akce s popálenými dětmi nejen s Popálkami, ale také s organizací Bolíto.

Co se psychiky týče, dnes je na tom Adéla velmi dobře. Nebylo tomu ale tak vždycky. „Nejvíce jsem své jizvy řešila na začátku školní docházky a v pubertě. Jak jsem již zmiňovala, bylo pro mě těžké, že jsem přišla o dvě třetiny vlasů. V nemocnici mi v dětství ještě asi dvakrát oholili hlavu kvůli operacím,“ vzpomíná a dodává, že tehdy se za to styděla a hlavu skrývala pod šátkem nebo kloboukem.

V době dospívání se zase nerada oblékala do plavek nebo do šatů, které odhalovaly záda. Nechtěla, aby lidé viděli jizvy a dívali se na ni s lítostí nebo odporem. „Nejhorší zážitek mám z doby, kdy mi bylo asi tak 12 nebo 13 let. Na dovolené u bazénu mě zastavila jedna starší dáma a řekla mi, že ty moje záda jsou hnusné, nechutné a že bych se měla stydět a raději se neukazovat mezi ‚normálními‘ lidmi. Pamatuji si, že jsem se z toho dlouho vzpamatovávala. Dnes už to vše vnímám jinak a také s tím pracuji jiným způsobem, ale byl to dlouhý proces,” popisuje jednu z nejnepříjemnějších událostí v životě.

„Život s jizvami není vždy jednoduchý, ale je důležité si pamatovat, že člověk není o nic odlišný od ostatních. Jizvy totiž nedefinují to, kým jsme, záleží na tom, jak se rozhodneme žít svůj život. A i když to není lehké, stojí za to žít dál. Život nám totiž i po úrazu může nabídnout tolik krásných věcí,“ zamýšlí se a dodává, že nezáleží na tom, jak vypadáme, ale jací jsme. Poukazuje na dnešní fenomén krásy, která je mnohdy až nepřirozená a mnozí se zbytečně stresují tím, že nejsou „dokonalí“.

Autorka článku:
Článek napsala Martina Malá pro organizaci Popálky o.p.s.