Prskavky nepatří do dětských rukou, říká. Na oslavu Mikuláše před necelými třiceti lety paní Zuzana (39 let) nikdy nezapomene.

Bylo jí tehdy deset let, když vyrazila s dalšími dětmi z vesnice v maskách do ulic.

Osudovou se jí stala prskavka, kterou si vzal chlapec převlečený za čerta. „Masku mi vyrobila máma z papíru, vaty a lepidla. Kamarád si pro lepší efekt připevnil zapálenou prskavku na vidle. Pak už si vzpomínám jen na ten oheň před očima,“ vzpomíná na osudný den 5. prosince 1994 paní Zuzana, která popsala, jaké následky může přinést zdánlivě neškodná prskavka. 

„Bydlela jsem na malé vesnici a byla jsem domluvená s kamarádkou a jejím bratrem, že budeme chodit na Mikuláše v maskách. Bylo to tak zvykem a nikdo neřešil, že jsme ještě malé děti. Já měla být Mikuláš, kamarádka anděl, její bratr a moje mladší sestra čerti,“ vypráví svůj příběh, který se stal před 29 lety, paní Zuzana.

Maska vyrobená z papíru a vaty začala hořet

Maska, kterou měla na sobě, byla vyrobena z papíru, vaty a lepidla. Nikoho tehdy ani ve snu nenapadlo, co vše se může stát. „Pro lepší efekt někoho napadlo, že by si mohl čert dát na vidle hořící prskavku, aby to vypadalo lépe. Vešli jsme do domu sousedů a za mnou se tlačil čert s tou hořící prskavkou. Najednou jsem viděla oheň před očima a začala jsem křičet,“ vzpomíná Zuzana.

Sousedka vzala kobereček z předsíně a hodila ho na Zuzaninu hořící masku. „Pak přišla mamka, pro kterou někdo musel doběhnout a vzala mě k pumpě, která byla v té době běžnou součástí vesnic. Strčila mi pod ní spálenou hlavu. Neměli jsme auto, tak nás vzal na pohotovost jeden ze sousedů. Museli jsme dojet do vedlejšího města,“ pokračuje ve svém vyprávění. 

Tam se Zuzana spatřil a v zrcadle. Její obličej byl jeden velký puchýř. Odtud už ji odvezla sanitka do nemocnice v Brně Bohunicích. „Moje první vzpomínka na nemocnici je, jak mě vezou na lehátku a shora se na mě usmívá pan doktor a sestřička v masce Mikuláše a Anděla. Jaká ironie,“ dodává. 

I přesto, že to vypadalo vážně, rány se Zuzaně hojily dobře. „Nejprve jsem měla ovázanou celou hlavu a dostala jsem přezdívku Mikuláš. Poté, co se mi začalo hojit čelo a zavázanou jsem měla jen část obličeje, mi říkali kosmonaut a nakonec, když už obvazy nebyly potřeba, jsem byla andílek,“ popisuje zážitky z nemocnice Zuzka. 

Studená voda ji zachránila od plastické operace

Na Vánoce už mohla být doma s rodinou. Protože nová kůže byla velmi citlivá, nesměla na mráz ani na slunce. Kůži bylo nutné pravidelně promazávat kalciovou mastí. Zuzana měla štěstí, že se vyhnula plastice a rány se hojily opravdu dobře. „Později jsem se dozvěděla, že mě od plastické operace zachránila máma, která tak skvěle zareagovala, když mi na hlavu pouštěla ledovou vodu. Přesto dodnes nechápu, jak jsem tu ledovou vodu v mrazivém počasí mohla ustát,“ pokračuje a poukazuje, že chlazení je v případě popálenin nesmírně důležité. 

Viditelné následky nehody jsou minimální. Na obličeji Zuzce zůstalo jen pár drobných, téměř nepatrných jizviček a jedna větší na krku. Ta je patrná hlavně v létě, protože se neopálí. 

Jizvy na duši

Mnohem větší jizvy však zůstaly na Zuzčině duši. Děsivý zážitek na ní zanechal hluboké rány. „Byla jiná doba než dnes. Nikdo se mnou tento zážitek po psychické stránce nerozebíral. Vždyť nebylo nic vidět, mysleli si. Není to nic vážného, říkali. Věděla o tom jen rodina a pár zasvěcených kamarádů a známých, kterým jsem to řekla. Dokonce jsem se setkala i s údivem na to, proč to řeším, když se skoro nic nestalo,“ popisuje Zuzana skutečnost, která ji poznamenala na celý život. V jejím případě totiž nejvíce utrpěla právě psychika, kterou nikdo „neléčil“. 

Zuzana měla panickou hrůzu z ohně. Trvalo dlouho, než se přestala bát škrtnout sirkou, zapálit plynový sporák, projít kolem táboráku nebo zapálit prskavky. „Ty byly zakázané do té doby, než je chtěly moje děti. Zapalovat je musel manžel a pouze venku. Zavěsili jsme je na otočný sušák a sledovali zdálky,“ vypráví. 

Pomoc od Popálek 

S pacientskou organizací Popálky Zuzku „seznámila“ její mladší sestra, která v osudný večer byla převlečená za druhého čerta. „Sestřičce bylo moc líto, co se stalo a nevěděla, jak mi má pomoci. Uvědomila si, že to nemám celé vyřešené, a tak mi pomohla právě prostřednictvím Popálek,“ říká Zuzka. 

Právě díky Popálkám začala Zuzka cítit obrovskou vděčnost a pokoru, že vlastně měla obrovské štěstí v neštěstí. „Myslím, že Popálky jsou skvělá organizace. To, co dělají, je úžasné. Měla jsem příležitost promluvit si s panem Ilčíkem, který je jednou z osobností organizace a uvědomila jsem si, že je to téměř po třiceti letech první osoba, která mi opravdu rozumí. Protože má osobní zkušenost s popáleninami,“ popisuje Zuzana. 

Právě psychická pomoc a možnost sdílení je pro lidi s popáleninami nesmírně důležitá. Lékaři mohou zachránit život, vyléčit rány, ale duševní stav pacienta v nemocnici většinou nikdo neřeší. 

Posláním pacientské organizace Popálky je pomoc a podpora popáleným lidem a jejich blízkým k co nejrychlejšímu návratu k běžnému životu s přijetí následků zranění s co nejmenším sociálním vyloučením.

Cíle poskytování sociální služby

• podpořit klienty v tom, že na následky popáleninového úrazu a jeho sociální dopad na život (zvýšené finanční výdaje, invalidita, péče o osobu blízkou apod.) nejsou sami (psychosociální podpora)
• provézt klienty dlouhodobě náročnou životní situací směřující k sociálnímu začlenění zpět do života
• zlepšit popáleným klientům a jejich blízkým náročnou životní situaci a poradenskými aktivitami přispět k sociálnímu začlenění či prevenci sociálního vyloučení

Autorka článku:
Článek napsala Martina Malá pro organizaci Popálky o.p.s.