U stolečku v dětské herně popáleninového centra v Brně sedí dvě maminky. První, kterou sem nedávno přivezli s popáleným chlapečkem, s rameny schoulenými tiše pláče. Druhá rozhodným hlasem říká: „Nesmíte to poslouchat! Nikdo, kdo nebyl ve stejné situaci, nemůže říct, co by v ní udělal líp…“
Romana je naturelem spíš křehká bytost, ale v tomhle je pevná. Má to za sebou. Ne nadarmo indiáni říkají: „Nesuď člověka, když jsi neušel míli v jeho mokasínách.“ Když se to stalo jim, v pět odpoledne byli v nemocnici a v půl osmé už je Nova vláčela zprávami. Druhý den byli v novinách. Když jí pak sestra řekla o těch obludných komentářích pod internetovými články, kde každý anonym věděl nejlíp, co měla udělat, a že vězení je pro takové rodiče málo, tak to obrečela. „Neposlouchejte to, nebo to neustojíte…“
Začínaly prázdniny a na zahradě bylo nejlíp. Žilo se na terase a děti to tady milovaly. Starší Barunka tu má sestřenici, tak je šťastná o to víc, Adélce ještě nebyl rok, pro ni je důležité, že je s ní máma s tátou. Ten zrovna plnil vzduch vůní čerstvě posečené trávy. Romana nachystala do misky jídlo pro malou, která se spokojeně batolila v cestovní postýlce vedle stolu, a vytáhla ze skříňky nádobí na oběd pro všechny. Nějaký pátek tu nebyli a pečlivost v povaze rozhodla – do lavoru na stole nalila vodu z varné konvice a začala nádobí oplachovat. Když byla u příborů, vzpomněla si, že na skříňce nechala tu misku s jídlem pro Adélku. Nebyla dál než na tři kroky…
„Adélko, ne!“ ozval se výkřik Barunky. Romana se vmžiku otočila a u lavoru byla dvěma skoky ve stejné chvíli jako její starší dcera. Stihly ho chytit, ale část horké vody se přece jen vylila. Zasáhla Adélku na hrudníku, ruce a nohách. Bolestný křik zastavil i tátu u sekačky. Z toho, co se dělo potom, má Romana ve vzpomínkách jen útržky.
Okamžitě dítěti svlékli mokré oblečení, chladili popálené tělíčko vodou z kádě a v Romaně na pár vteřin vroucí přání vytěsnilo střízlivé vědomí. „Nic to není, ochladíme to, namažeme mastí a ztratí se to.“ Ale už v další vteřině věděla, že to tak nebude. Musí do nemocnice. Jeli velmi rychle. V autě, zatímco volala na stodvanáctku, kam mají s malou přijet, stále chladila mokrým trikem. Operátorka je zastavila ještě na sjezdu z dálnice. „Zůstaňte, kde jste, počkejte tam na sanitku!“ Jet autem do nemocnice tedy nebyl dobrý nápad. Na Romanu při vší té prožívané hrůze těžce dolehl i pocit viny. Když pak lékař ze sanitky řekl, že při tak rozsáhlém popálení už se nemělo chladit, bylo toho na ni moc. Pojistky toho, co psychika unese, se přepálily. Jak se dostali do sanitky, ani cestu do Brna si už nepamatuje.
První další vzpomínka byla až z kliniky. Popáleniny druhého stupně zasáhly 30 % tělíčka. Končetiny naštěstí nebyly spálené dokola, ale na ploše, nebudou potřeba nářezy. Vyhnou se transplantacím. I tak to bude ještě boj. Péče o jizvy, kompresní obleček, lasery… V umělém spánku byla Adélka týden. Romana celou tu dobu seděla u ní a táta dojížděl, jak jen mohl. O Barunku se doma starala babička a teta s rodinou, bez nich by to nešlo.
Adélka seděla Romaně na klíně a snažila se skládat do sebe barevné kostky. Vypadala v pohodě. „Váš hošík bude taky v pořádku, má tady přece nevěstu,“ zavtipkovala Romana. Vzpomněla si na to, jak primář při příjmu chlapečka Romaně řekl: „Přivezli vám ženicha.” Maminka, sama s popáleninami hlubšími než měl její syn, se přes slzy usmála. Tak je to lepší, pomyslela si Romana. Nikdo nemá právo soudit.
