„Počkejte, přece to nebudeme obcházet!“ ozvalo se z pětičlenného hloučku studentů poté, co od peronu odjížděl vlak z Tišnova, ze kterého právě vystoupili. Někteří už měli za sebou odpolední fotbal, všichni notně upito a před sebou skvělou oslavu. Kdo by se v takové náladě trmácel kuřimským nádražím dolů dvěma podchody, když přejít koleje zabere jen chviličku…? Rozjařená skupinka nechala přejet vlak a vydala se přes kolejiště. Na konci hloučku se loudal tehdy čerstvě dospělý Filip, který ten den popíjel o něco víc než ostatní. Myšlenky mu ubíhaly od veselících se kamarádů k chystané oslavě, když si na vedlejší koleji všiml odstavených vagonů…
Jako dobytčáky ve filmu, pomyslel si. Přesně po takových pobíhali pistolníci v jeho oblíbených westernech, kožené pláště za nimi vlály a oni neohroženě přeskakovali z jednoho na druhý. Zbytek party, přelézající nápravu, skoro nevnímal. Jeho pozornost totiž zaujala ještě jedna věc – žebřík na boční stěně vagonu. Skvělá příležitost ukázat se, předvést, k čemu všemu mu dnes vypitý alkohol dodal odvahu! Rozhodnutý byl ve vteřině. Přeleze vagon a seskočí z něj dolů na druhou stranu. Opatrně vylezl na žebřík, potom na střechu vagonu a přikrčil se pod dráty. Pohled dolů ho na chvilku znejistil, zdálo se to vysoko, ale přece by teď necouvnul. Připravil se a skočil.
V ten samý moment se ozval zvláštní zvuk a Filipa do krku zasáhl elektrický oblouk. Tělem mu projelo pětadvacet tisíc voltů. Když dopadl na zem, byl už spálený a v bezvědomí. Hlučící parta zprvu nic nezaznamenala, a tak všem unikly dozvuky jiskřící elektřiny kolem Filipa. Když si ostatní bezvládného těla na náspu všimli, ještě se z něj kouřilo a Filip nedýchal. Přes to všechno měl v jedné věci štěstí. Mezi cestujícími postávajícími na nádraží se našla lékařka, která okamžitě zareagovala a snažila se Filipa probrat k vědomí.
Když přišel k sobě, smysl pro realitu se absolutně vytratil. Uvědomoval si pouze nesnesitelnou bolest a doteky lékařky považoval za zlomyslnost svých kamarádů. Nebyl schopen jakkoli vyhodnotit situaci. Chvílemi dokonce uvažoval o tom, že už se mu nechce na oslavu a svůj stav přisuzoval alkoholu, ze kterého se prostě a jednoduše chtěl jít domů vyspat. Ačkoli zřetelně cítil zápach spáleného oblečení a vlastní kůže, nedokázal si to spojit s tím, jak mu nyní je.
Přivolaná záchranka byla na místě během pár minut, ovšem zdravotníci museli řešit Filipovu dezorientaci. Nechtěl spolupracovat, nic mu prý není, pojede domů! Lékař měl s podobnými případy evidentně zkušenost, takže se mu nakonec Filipa podařilo diplomaticky přimět ke společnému odjezdu. Jak? Jednoduchou větou: „Jen se vám na to podíváme.“
Na další události se Filipovi vzpomínky ztratily docela. Vybavuje si až probuzení na jednotce intenzivní péče v Brně, kde se postupně dozvídal uplynulé události. Celých devět dní strávil v umělém spánku a odbyl si několik operací. Šedesát procent kůže měl zasaženo popáleninami druhého a třetího stupně. „Co jsem si nespálil, to doktoři ostrouhali ,na záplaty‘,“ vzpomíná po letech. Na JIPce strávil měsíc, další dva týdny pak v popáleninovém centru. „První týden po probuzení jsem byl na silných opiátech, všecko se mi zdálo fajn a dost jsem se smál. Když mi snížili dávky, smích mě přešel,“ říká s úsměvem. Ačkoli situace byla vážná, Filip se nechtěl utápět ve smutku a sebelítosti. Život jde dál, ale jinudy, než by býval šel. Dnes se živí programováním a ke své bolestné životní zkušenosti dodává: „Vlastně mi ten úraz hodně pomohl. Přestal jsem pít.“
