Byla pohádková zima a sníh lákal ven. Statečně se držel i sněhulák, kterého rodina na zahradě společně postavila už o Vánocích a který, i když už zrovna ve formě nebyl, pořád ještě stál. Když se k večeru táta s dětmi vrátil domů, byla už tma. Rozesmátí a s rudými tvářemi přinesli do domu závan ledového vzduchu, ale krb už lákal k oddechu, stačilo jen škrtnout. Jarka zatím vysvobodila desetiměsíční Haničku z kombinézky a malá čertice, která už obcházela nábytek, začala svůj průzkum. Večerní pohoda trvala jen pár chvil, když Jarka za zády uslyšela křik. Jako by vzduch prořízl nůž.
Vmžiku se otočila a uviděla Haničku, jak stojí rozkročená před krbem, jednou rukou opřená o skleněná dvířka žhavých kamen a druhou o zeď. Rodiče jednali okamžitě. Dlaň byla hodně popálená, ale teprve až začali chladit pod tekoucí vodou, všimli si, že i na druhé ruce se tvoří puchýře. Jeden krůček kolem krbu se maličké tedy přece jen udělat podařilo. V kbelíku plném studené vody chladili půl hodiny a Jarce bylo jasné, že malou musí nějak dostat k doktorovi. Ale jak cestovat s plačícím batoletem a kýblem plným vody? Prostě se zeptá. A dobře udělala. Jakmile na tísňové lince zjistili, že se jedná o batole, o ruce a o krb, poslali do domku u statečného sněhuláka záchranku.
Teprve druhý den dopadla na Jarku, která zůstala s Haničkou v nemocnici, celá ta hrůza. Nenamažou to a nepojedou domů. Pod vrchní spálenou vrstvou kůže je spálená i ta druhá. Popáleniny třetího stupně. Čeká je měsíc v nemocnici, odstraňování mrtvé tkáně, převazy, transplantace. Neuhlídali dítě. Jedna minuta. Už nepoleze po čtyřech, jako lezla ještě předevčírem.
Kolik operací bude muset přestát, než vyroste? Dvacet? Třicet? Nevyčte jim to jednou? Byl to strašný den, ale Jarka nebyla typ, který brečí nad rozlitým mlékem. „Stalo se, vrátit se to nedá. Vyrovnáme se s tím, jde se dál. Není to nemoc, je to úraz. Dá se to řešit, tak to zvládneme.“ A zvládli. Transplantaci kůže, opiáty, infekci, bolesti bříška z množství léků, šestou nemoc, u které až do čtvrtého dne a prvního pupínku nebylo jasné, jestli vysoké horečky nesouvisí s popáleninou a neindikují, že je něco hodně špatně, alergickou reakci na narkózu i transfúzi krve. Rákosníček, jak Haničce pro ty tři vlásky, co měla na hlavě, začali říkat, si rychle získal srdce celého personálu a zprivatizoval primáře. Popáleninové centrum se na léta stalo „její nemocnicí“ a primář kamarádem, kterému říká „čau“. Překonali i dalších osmnáct narkóz. Dneska je Hanička šťastné dítě s plně funkčníma rukama, které se na první pohled neliší od jiných. Čeká ji možná ještě dvacet operací, ale i to zvládnou. Jarka není zvyklá boje vzdávat. Nikdo u nich doma. Ani ten sněhulák.
