Bylo krátce před Dušičkami a Blanka přišla ze školy dřív. Nikdo nebyl doma. Táta byl v nemocnici, máma v práci, malý bráška ve školce a babička pracovala v boudě na zahradě. Malá prvňačka hodila tašku do kouta a sedla si k televizi. Zasněná princezna tam zrovna procházela zámeckými chodbami, vlečka za ní kopírovala povrch schodiště a světlo svíčky vytahovalo ze tmy nejbližší okolí. Blanka seděla jako očarovaná. Kdyby tak ona mohla chodit takhle po chodbách… Ale jediná chodba se schody ve starém domku je ta úzká do sklepa. Svíčky někde doma být musí, rodiče se domlouvali, že je koupí na hrob. Ale kde? Po vytrvalém hledání je našla ve skříni za oblečením. No jo, táta hasič, máma hasička a babička pro změnu taky. Pak už stačilo převléct se do kostýmu, co měla na karneval, a se zapálenou svíčkou v ruce zamířila ke dveřím do sklepa.
Když v pokoji procházela kolem okna, zahlédla na ulici kamaráda ze třídy. Rozhrnula dlouhé záclony, zakřičela na něj přes sklo, a aby si mohla okno otevřít, položila opatrně svícen na parapet. Nebyl vysoko. Se starým špaletovým oknem to bylo horší, ale když se trošku povytáhla, povedlo se. Přestože byla malá, poradit si uměla. Když se otočila, že dokončí prohlídku hradu, záclona za jejími zády už hořela. Od ní okamžitě vzplály šaty. Všechny ty třásně, které okolo Blanky vždycky tak hezky vlály, byly najednou v jednom plameni. Pobíhala po pokoji a ve snaze uhasit oheň se válela po postelích. Najednou hořelo všude. Strhávala hořící oblečení holýma rukama, a když nic nebylo dost účinné, běžela do koupelny. Na sprchu v šoku zapomněla, spálená a s oblečením přiškvařeným čekala, až se napustí vana…
První, co ji napadlo, když poslední kus oblečení ve vodě přestal doutnat, bylo, že se babička bude zlobit. Do dveří boudy, kde babička vyráběla igelitové sáčky, tedy strčila jen hlavu. „Babi, v pokoji hoří, musíš to jít uhasit, “ řekla nesměle a babička, která viděla normální dítě s provinilým výrazem, na nic nečekala a utíkala hasit. Zvládla to za chvíli. Hořící kusy vyházela oknem ven, a když už v pokoji nic nehořelo, dohasila to před domem. Teprve pak byl čas pozorněji se podívat na dítě. A bylo jasné, že bude potřebovat doktora. Chtěla ji zabalit do deky, ale Blanka utíkala po zahradě a křičela, že jí nic není. Nakonec se podařilo dítě chytit a z jediného telefonu v okolí zavolat záchranku. Zanedlouho v ulici přistával vrtulník. Napíchli malé Blance žílu na krku a její boj o život, který začal už válením sudů v pokoji, se stal pro svět viditelným. Blanka upadla do kómatu.
Byla v něm měsíc, a i poté ji dál udržovali v umělém spánku, protože by bolesti při neustálém převazování a na sebe navazujících operacích nevydržela. Když se konečně probudila, bylo to do tmy. Plameny zasáhly i oči a byly potřeba operace. Popáleniny na sedmdesáti procentech těla zasahovaly hluboko do masa. Na ruce, kterou si strhávala hořící šaty, přišla o malíček. Kus vlastní kůže jí dala máma, na malém tělíčku už nebylo kde brát. Bylo to těžké období, i máma to těžko nesla. Ale byl tu táta. Zůstal s ní doma. Roztahoval jizvy, když rostla, napínal kůži na loktech a na ramenou na dlahy, absolvoval s ní snad stovku operací. Nešetřil ji. Teď je mu za to vděčná. Z malé princezny vyrostla mladá žena, která má život před sebou a co chce, to dokáže. Hlavně díky tátovi, který jí ukázal, že na to, aby byla princeznou, vlající šaty, ale ani malíček a hladkou kůži nepotřebuje.
