Byl začátek května, doba, kdy slunce už hřeje, ale ještě nepálí, a kdy je škoda, aby kluci v plném rozpuku puberty trčeli doma. Vojta se třemi stejně starými spolužáky měl jasno. Hned po škole budou pokračovat v experimentech.
„Tak dělej,“ povzbuzoval o hodinu později v opuštěném sadě Vojta Martina, který pozpátku couval po kovovém povrchu staré nádrže na vodu a před sebou lil cestičku z ředidla. Vojta se sirkami v rukou netrpělivě čekal na svou chvíli. Další dva kluci stáli opodál. „Dvě vteřiny, dýl to hořet nebude,“ odhadl Mirek. „Je to skoro dva metry, sázím tři,“ tipnul si výsledek Petr. Vojta nechtěl o nic přijít. To, že má zapalovat začátek, přece neznamená, že neuvidí efekt na konci. Stoupl si tedy vedle nádrže tak, že dosáhl na začátek cestičky a zároveň ji měl před sebou celou jako na dlani. Nečekal na povel a škrtl.
Nevyhrál nikdo. I vteřina byla proti skutečné rychlosti věčnost. Martin právě dokončoval cestičku, v PET lahvi měl poslední dvě deci ředidla, když se plamen jediným blafnutím dostal po tekoucím ředidle až do lahve, prohnal se vnitřkem a poslední dvě deci teď už hořící tekutiny vychrstly z lahve na Vojtu, který stál pod nádrží. Sledovat průběh experimentu nestihl, hořící ředidlo zasáhlo polovinu hrudníku a zad, kterými byl natočený k Mirkovi. Pár vteřin potom si Vojta nepamatuje. Pamatuje si až válení sudů, aby na sobě uhasil plameny, a snahu kluků udělat totéž tričky. „Zavoláme sanitku,“ ozval se Martin ve chvíli, kdy už Vojta nehořel. „Jak by se sem vydrápala? Nebolí to, dojdu dom,“ rozhodl Vojta a šli.
„Cos to zas vyváděl? Řezat je málo!“ hlasitě vyčerpal zásobu své první pomoci otec, jakmile uviděl, v jakém je Vojta stavu. Máma zavolala sanitku a začala druhá část dramatu. Dorazil obvodní lékař, který naordinoval zabalení do sterilního prostěradla a klid pro rodiče s tím, že syn bude za dva dny v pořádku. A objednal mu převoz do okresní nemocnice. Mateřský instinkt byl ale silnější než lékařská autorita a máma žádala převoz syna na popáleni-nové centrum v Brně, o sedm kilometrů dál. Pojištění je vážná věc, takže teprve třetí sanitkou se třináctileté dítě dostalo do rukou odborníků. Vojta měl strašnou žízeň, a tak pil. Že se pít nesmí, se dozvěděl až v nemocnici. Měl popálené i dýchací cesty, kdyby bylo tepleji, otok by ho ještě po cestě udusil. Od chvíle, kdy došlo k úrazu, uběhlo víc než 1,5 hodiny.
Třetí díl dramatu začal tracheotomií a čtyřdenním umělým spánkem a pokračoval další léta více než padesáti operacemi, nesčetnými hodinami rehabilitací a bolesti. „Dneska jsem rád, že se mi to stalo,“ říká pětadvacetiletý Vojtěch a jeho oči potvrzují, že to myslí vážně. „Poznal jsem hodně lidí, dost věcí, naučilo mě to přemýšlet jinak. Víc si vážit ostatních.“
A rozumět síle ohně a umět před ním chránit druhé, třeba i svou profesí požárního technika.
