„Kde to jsme? Nejedeme zpátky na Brno?“ podivila se Andrea, když je objížďka přivedla na tu samou silnici, po které před chvílí jeli opačným směrem. „Třeba je to znamení, že tam nemáme jezdit.“ zavtipkovala Kateřina na sedadle spolujezdce. Ale jeli zahájit prázdniny na chatu Katčiných rodičů a všech pět dětí už se těšilo. Při nejbližší příležitosti se tedy vrátili do protisměru a nakonec na chatu přece jen dorazili.
Objekt v travnaté stráni byl součástí kolonie rekreačních chat a rodinám skýtal ideální místo na odpočinek. Takové „hnízdo u lesa“. Smečka dětí si užila večerní opékání vuřtů a mámy je poslaly do hajan. Druhý den večer se akce vuřty pro velký úspěch opakovala. Andrea sundala z ohniště párky, přihodila další třísky, a když se oheň rozhořel, na stole z tyček opatrně stahovala na talířky voňavé uzeniny, aby je mohla nahradit syrovými.
„Děcka, párkýýý!“ zakřičela, strání se ozvalo radostné „jóóó!“ a omladina se rozběhla ke stolu.
Ve chvíli, kdy byl malý Kubík tři kroky od mámy a chtěl oběhnout ohniště, zakopl o jeden z kamenů kolem plápolajícího ohně a rukama instinktivně předpaženýma se zabořil do žhavých uhlíků. Obličejík skončil v plameni. Andrea u něj byla hned, ale i ta chvilka stačila. Začal boj o minuty. Zatímco nejstarší Jiřík držel v náručí bratříčka křičícího bolestí, máma běžela pro mokrý ručník a než přijela sanitka, tak chladili a chladili…
Popálenina nevypadala nijak drasticky, ale když přiletěl vrtulník, Andrea zpanikařila. Kubíka už v umělém spánku odvezli do Brna. Andrea, Kateřina i ostatní děti zůstaly na chatě jak v rozbitém hnízdě samy. Po Kubíkovi tam zela díra, kterou nešlo přehlédnout. Policisté, kteří přijeli, se ptali, fotili a dali Andree a Kateřině dýchnout. Nula promile.
Jakmile bylo sbaleno, babička s dědou přijeli pro Andreu a vnoučata, protože sama nebyla schopná sednout za volant. Před očima se jí jako zaseknutý film promítala vteřina už stokrát přehraná, s ní pak další a další alternativní vteřiny, kdyby něco udělala jinak. Kdyby… S každou reprízou na ni dopadla jak těžká bota výčitka. Ten pocit byl nepopsatelný.
Do nemocnice se dostala až v jednu v noci. Kubík už měl za sebou první ošetření v narkóze a ležel na JIPce. A ten pohled přes sklo, na nehybné tělíčko s ofačovanou hlavou a s ručkama trčícíma v obvazech, Andreu doběhl. Bota dopadla drtivou silou a Andrea se za sklem u postele plné hadiček sesypala.
První dny se nevědělo, zda Kubík nepřijde o oči a jestli plameny nepoškodily sluch. Když se z úst lékaře, který Kubíka kontroloval, ozvalo „Vidíme, slyšíme,“ všem spadl kámen ze srdce.
Malá vesnice na Břeclavsku, kam se Andrea s Kubíkem po pěti týdnech vraceli z nemocnice, mezitím žila „senzací“. Odkud vzešla ta pomluva, že se to Kubíkovi stalo, protože „nezodpovědný ženský byly opilý“, Andrea neví. Do očí jí to nikdy nikdo neřekl. Naštěstí těch, co pomohli, bylo víc. A rodinu ten nešťastný úraz ještě víc semkl. Stáli při sobě a každý pomohl, jak mohl. Věděli, že Andree není co vyčítat. První dvě děti měla hodně brzy, takže na to třetí, těsně před třicítkou, byla opatrná až přehnaně.
Kubíka čekají kvůli pravé ruce, která dopadla hůř, ještě růstové operace a na obličeji jsou pořád vidět červené mapy po popáleninách, ale jako správný chlap už teď při pohledu do zrcadla s pýchou řekne: „Su fešák.“
