Byla to od začátku dost náročná dovolená. Dva dny vrchovinského vzduchu, v náručí pořízka a v nohách pár kopců. Lída večer po návratu z túry padla na postel a zavřela oči. Střídání směn u malého, přebírá ho babička. Chvíle slastného odpočinku…
…který trval sotva pár desítek vteřin. Hotelovým pokojem se ozval zoufalý dětský pláč. Vmžiku byla Lída zpátky na nohou. Matěj stál u stolu, ručkama se držel jeho okraje, vedle něj se houpal přívodní kabel k převrácené rychlovarné konvici, ze které pořád ještě tekla horká voda – Matějovi po obličeji, po ruce a dál na tělíčko. Nepustil se, neuhnul, kůže mu slézala z prasklých puchýřů a on křičel.
Babička stála vedle něj, zírala na tu scénu a nebyla schopná se pohnout. Jako by zkameněla. Lída okamžitě popadla Matěje a v bleskovém rozhodovacím procesu, co teď, ihned zavrhla použití sprchy. Byla trvale nastavená na ostrou masáž, proudy vody bodaly jako jehličky a jen představa, že to pustí Matějovi na rudou kůži, ze které visely její vrchní vrstvy, ji bolela. Na chvíli ji napadlo, že konec sprchy rozbije a nechá proud vody téct na Matěje přes sebe, ale na to nebyl čas. Vypadalo to hrozně. A máma, na kterou stihla ještě zakřičet, ať zavolá záchranku, pořád nehnutě stála u stolu a nepřítomně se na dceru dívala. Lída popadla triko, namočila ho do studené vody a s Matějem v náručí utíkala tři patra dolů na vrátnici.
Než přijela záchranka, připadalo jí to jako věčnost. Chvíli na to tam byl i vrtulník. V Brně je z dětské nemocnice poslali na popáleninové centrum, takže znovu vrtulník. Dovolená definitivně skončila. V hotelu babička zabalila věci. Jak se se všemi kufry dostala domů, Lída už nezjišťovala. Pro ni začala třítýdenní cesta peklem, při které si sáhla až na samé dno.
Matěj se z umělého spánku probral druhý den. Několik dalších dnů se zmítal ve čtyřicítkových horečkách, lékaři čekali a žádná zásadní rozhodnutí nedělali. První týden popálenina pracuje, musí se počkat. Po týdnu bylo jasné, že budou potřeba transplantace. Deset procent kůže bylo zasaženo popáleninami třetího stupně, další velké plochy popáleninami druhého stupně. Obličej, krk, rameno, celé břicho, záda, ruka. Jediné místo, kde se trochu uklidnil, byla mámina náruč.
Za ty tři týdny se Lída nestihla ani pořádně najíst. Ve dvou následujících letech prošli desítkou operací a den co den se starali o jizvy. O co rychleji se hojily rány Matějovi, o to pomaleji se hojila ta, kterou v sobě nosila Lída. Nedokázala odpustit. Každý pláč při stahování jizev oblečkem, každý výdaj, který musela rodina vydat za léčbu, to všechno se hromadilo jako prach na otevřené ráně. Dlouho se nemohla mámě podívat do očí a dlouho se máma jejím očím vyhýbala. Až jednou to prasklo a Lída na mámu celou svou bolest vykřičela. A ta, vědoma si svého podílu na bolesti své dcery, její výbuch ustála. Rána se začala hojit.
